Aktivity se vzpomínkami: krabice vzpomínek, životní příběhy a fotky

Vzpomínání znamená jednoduše užívat si minulost spolu. Pro mnoho lidí žijících s demencí zůstávají vzpomínky z před desetiletí jasnější než to, co se stalo dnes ráno. Fotky, známé předměty, hudba a příběhy mohou tyto vzpomínky otevřít a dát vám něco vřelého ke sdílení. Jediné pravidlo: je to rozhovor, nikdy kvíz.

Co je vzpomínání a v čem se liší od kvízu?

Vzpomínání je sdílení vzpomínek prostřednictvím fotek, předmětů, hudby nebo videa, tempem, které určuje člověk. NHS jej popisuje jako sdílení minulých zážitků a příběhů s pomocí fotek, předmětů, videí nebo hudby, v knize nebo na tabletu. Kvíz je něco jiného: žádá člověka, aby podal správnou odpověď, a to může přinést spíš stud než potěšení.

Národní ústav pro stárnutí mezi věci, kterým se vyhnout, řadí ptát se člověka, zda si na něco nebo na někoho vzpomíná. Family Caregiver Alliance doporučuje vyhnout se otázkám, které závisí na krátkodobé paměti, a místo toho mluvit o vzdálenější minulosti.

Jak mluvit o fotkách bez kvízu?

Začněte tím, co vidíte, a pak nechte prostor, aby člověk mohl přidat něco, pokud chce.

1. Sedněte si vedle sebe. Držte album mezi sebou, abyste se dívali spolu, ne abyste zkoušeli přes stůl.
2. Vyberte pár fotek. Pět dobrých fotek je lepších než celá krabice. Nejlépe fungují velké, jasné fotky.
3. Jmenujte lidi sami. „Tady jste vy s tatínkem v den vaší svatby“ odstraní tlak.
4. Komentujte detaily. Oblečení, auta, jídlo, počasí, tváře. „Jaké auto. Vypadá tak lesklé.“
5. Zvěte, nevyžadujte. „Povězte mi o…“ nebo „Čeho si všímáte?“ Ticho je v pořádku.
6. Následujte jeho vedení. Pokud mluví o něčem úplně jiném, jděte s ním.
7. Skončete, dokud je to příjemné. Zavřete album, než přijde únava.

Hotové obrázkové podněty najdete na kartách k rozhovoru. Pokud chcete z vlastních rodinných fotek udělat jemnou hru na párování, vyzkoušejte dvojice fotek; fotky, které vyberete, zůstávají ve vašem prohlížeči.

Jak udělat krabici vzpomínek?

Krabice vzpomínek je nádoba s předměty z jeho života, které si lze prohlédnout a o kterých se dá mluvit.

1. Vyberte pevnou krabici, která se snadno otevírá, například krabici od bot, klobouková krabice nebo malou dřevěnou truhlu.
2. Zvolte téma nebo směs. Práce, koníček, místo, desetiletí, nebo trochu všeho.
3. Nasbírejte bezpečné předměty. Pro začátek stačí pět až deset položek.
4. Používejte kopie cenných věcí. Kopírujte nenahraditelné fotky a dokumenty a originály uchovejte v bezpečí.
5. Vyndávejte předměty jeden po druhém. Podejte jeden, něco o něm řekněte a sledujte, kam rozhovor směřuje.

Nápady, co zahrnout:

• Práce: jmenovka, malý nástroj, nášivka z uniformy, účetní kniha, odznak sestry, kuchařka z jídelny.
• Domov: kartička s receptem v jeho rukopisu, utěrka, oblíbený šátek nebo kravata.
• Koníčky: rybářská třpytka bez háčku, baseball, klubko příze, sáček semen.
• Místa: pohlednice, mapy, suvenýr z výletu, výstřižek z místních novin.
• Rodina: kopie fotek, dětská kresba, svatební pozvánka.

Vynechte ostré předměty, drobnosti, které by mohly být spolknuty, a všechno, co může vyvolat bolestné vzpomínky, pokud nevíte, že je to vítané.

Jak udělat knihu životního příběhu?

Kniha životního příběhu je jednoduché album fotek a krátkých popisků o životě člověka. Je to něco, na co se můžete společně dívat, a pomáhá návštěvám a personálu vidět celého člověka.

1. Vyberte formát. Pořadač s průhlednými obaly, vytištěná fotokniha, nebo prezentace na tabletu.
2. Naplánujte několik oddílů. Dětství, škola, práce, rodina, místa, kde žil, víra, koníčky, oblíbená jídla a hudba.
3. Přidejte jednu nebo dvě fotky na stránku s krátkým popiskem velkým písmem: „Marie, 22 let, nastupuje do práce v bance.“
4. Zahrňte záliby a zvyklosti. „Pije kávu s mlékem. Miluje nedělní hymny. Nemá rád hlasitou televizi.“ To pomůže každému, kdo se o něj stará.
5. Zapojte člověka, kolik chce: vybírá fotky, vypráví příběhy, nebo jen sleduje, jak se to skládá.
6. Doplňujte. Nemusí být hotová, aby byla užitečná.

Další nápady na vzpomínání

• Pusťte hudbu z jeho mládí a mluvte o tom, kam ho zavede. Viz hudební aktivity.
• Podívejte se na domácí videa nebo televizní pořady z jeho oblíbených desetiletí.
• Uvařte jídlo z dětství a nechte vůně vést rozhovor.
• Prohlédněte si mapu města, odkud pochází, a sledujte známé ulice.
• Prohlédněte si staré katalogy nebo časopisy a mluvte o cenách, módě a autech.
• Nahrávejte jeho příběhy na telefon, se svolením, pro rodinu.
• Sdílejte při hovorech. Během videohovoru držte jednu fotku; viz telefonáty a videohovory.
• Přineste při návštěvě fotku nebo předmět. Dá návštěvě snadné zaměření; viz návštěvy.

Co když je vzpomínka bolestná?

Některé vzpomínky přinášejí smutek, lítost nebo strach. Pokud se člověk rozruší, zastavte, utěšte ho a jemně změňte téma nebo činnost. Nehádejte se o tom, co se stalo. Family Caregiver Alliance radí nesnažit se přesvědčit člověka, že se mýlí, a reagovat na pocity, které projevuje, protože jsou skutečné. Pokud mluví o někom, kdo zemřel, jako by byl živý, reagujte na pocit: „Chybí vám. Povězte mi o ní.“

Co říká výzkum?

Cochrane přehled vzpomínkové terapie, který zahrnuje 22 studií a 1 972 lidí, zjistil, že účinky byly nekonzistentní, malé a lišily se podle prostředí a formátu. Neshledal žádné důkazy o újmě pro lidi s demencí. Vzpomínání doporučujeme proto, že může přinést vřelý a smysluplný společný čas, ne jako léčbu. Více o snadném rozhovoru najdete v tipech pro komunikaci.